Izaiáš 49:15 ilustruje velikost Boží lásky k nám. I když je pro lidskou matku velmi vzácné opustit své novorozené dítě, víme, že je to možné, protože se to stane. Není však možné, aby náš Nebeský Otec zapomněl nebo nedokázal plně milovat své děti.
Izaiáš 49:15
„Může žena zapomenout na své kojící dítě, že by neměla mít soucit se synem svého lůna? I na to mohou zapomenout, přesto na tebe nezapomenu.“ (ESV)
Boží slib
Téměř každý zažívá časy v životě, když se cítí naprosto sám a opuštěný. Skrze proroka Izaiáše Bůh činí nesmírně uklidňující slib. Můžete se cítit úplně zapomenutí každou lidskou bytostí ve vašem životě, ale Bůh na vás nezapomene: „I když mě opustí můj otec a matka, Pán mě bude držet blízko“ (Žalm 27:10, NLT).
Obraz Boží
Bible říká, že lidé byli stvořeni na Boží obraz (Genesis 1: 26 27). Protože nás Bůh stvořil jako muže a ženu, víme, že Boží charakter má mužské i ženské aspekty. V Izaiášovi 49:15 vidíme srdce matky ve vyjádření Boží přirozenosti.
Láska matky je často považována za nejsilnější a nejlepší v existenci. Boží láska překračuje to nejlepší, co tento svět může nabídnout. “Izaiáš zobrazuje Izrael jako kojící dítě v náručí své matky, která představuje Boží objetí. Dítě je zcela závislé na své matce a věří, že se jí nikdy neopustí.
V dalším verši, Izajášovi 49:16, Bůh říká: „Vyryl jsem tě na dlaních mých rukou.“ Starozákonní nejvyšší kněz nesl na svých bedrech a na svém srdci jména kmenů Izraele. (Exodus 28: 6–9). Tato jména byla vyryta na špercích a připevněna kněžskému oblečení. Bůh však leptal jména svých dětí na dlaních. V původním jazyce znamená zde vyryto slovo „vyřezané“. Naše jména jsou trvale rozřezána na vlastní vlastní tělo. Jsou vždy před jeho očima. Nikdy nemůže zapomenout na své děti.
Bůh touží být naším hlavním zdrojem pohodlí v časech osamělosti a ztráty. Isaiah 66:13 potvrzuje, že Bůh nás miluje jako soucitnou a utěšující matku: „Jako matka utěšuje své dítě, tak tě potěším.“
Žalm 103: 13 připomíná, že nás Bůh miluje jako soucitného a uklidňujícího otce: „Pán je jako otec svých dětí, něžný a soucitný s těmi, kdo se ho bojí.“
Pán znovu a znovu říká: „Já, Pán, jsem tě stvořil a nezapomenu na tebe.“ (Izaiáš 44:21)
Nic nás nemůže oddělit
Možná jste udělali něco tak hrozného, že věříte, že vás Bůh možná nemiluje. Přemýšlejte o nevěře Izraele. Bez ohledu na to, jak zrádná a neloajální byla, Bůh nikdy nezapomněl na svou smlouvu lásky. Když Izrael činil pokání a obrátil se zpět k Pánu, vždy jí odpustil a objal ji jako otec v příběhu marnotratného syna.
Přečtěte si tato slova v Římanům 8: 35 39 pomalu a opatrně. Nechť pravda v nich proniká tvým bytím:
Může nás někdy něco oddělit od Kristovy lásky? Znamená to, že už nás nemiluje, pokud máme potíže nebo kalamitu, jsou-li pronásledováni, hladoví, bezbožní nebo ohroženi smrtí? ... Ne, navzdory všem těmto věcem ... jsem přesvědčen, že nás nic nemůže oddělit od Boží lásky. Ani smrt, ani život, ani andělé, ani démoni, ani naše obavy o dnešek, ani naše obavy o zítřek. Ani moc pekla nás nemůže oddělit od Boží lásky. Žádná moc na obloze nad nebo na zemi pod - se vskutku, nic v celém stvoření nás nikdy nebude moci oddělit od Boží lásky, která se zjevuje v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Tady je tato provokativní otázka: Je možné, že nám Bůh dovolí zažít období hořké osamělosti, abychom objevili jeho pohodlí, soucit a věrnou přítomnost? Jakmile zažíváme Boha na našem nejosamělejším místě - místo, kde se lidé cítíme nejvíce opuštěni lidmi - začneme chápat, že je tam vždy. Vždy tam byl. Jeho láska a pohodlí nás obklopují bez ohledu na to, kam jdeme.
Hluboká osamělost zdrcující duši je často tou skutečnou zkušeností, která nás přitahuje zpět k Bohu nebo k němu blíže, když se unášíme pryč. Je s námi dlouhou temnou nocí duše. „Nikdy na tebe nezapomenu, “ zašeptá nám. Nechť vás tato pravda udrží. Ať se ponoří do hloubky. Bůh na tebe nikdy nezapomene.
