Vyznání je jedním z nejméně pochopených svátostí katolické církve. Při smíření s Bohem je to velký zdroj milosti a katolíci jsou povzbuzováni, aby ho často využívali. Je však také předmětem mnoha běžných nedorozumění, a to jak u nekatolíků, tak u samotných katolíků.
Vyznání je svátost
Svátost vyznání je jednou ze sedmi svátostí uznaných katolickou církví. Katolíci věří, že všechny svátosti byly zavedeny samotným Ježíšem Kristem. V případě přiznání k této instituci došlo na velikonoční neděli, kdy se Kristus poprvé objevil apoštolům po jeho zmrtvýchvstání. Dýchal na ně a řekl: „Přijmi Ducha svatého. Ti, jejichž hříchy odpustíte, jsou jim odpuštěny; pro ty, jejichž hříchy si zachováváte, jsou zachovány (Jan 20: 22-23).
Známky svátosti
Katolíci také věří, že svátosti jsou vnějším znamením vnitřní milosti. V tomto případě je vnější známkou osvobození nebo odpuštění hříchů, které kněz udělí kajícníkovi (ten, kdo vyznává své hříchy); vnitřní milost je smíření kajícníka s Bohem.
Jiná jména pro svátost zpovědi
Proto se svátost zpovědi někdy nazývá svátostí smíření. Zatímco vyznání zdůrazňuje činnost věřícího ve svátosti, smíření zdůrazňuje činnost Boha, který pomocí svátosti smíří k sobě samým tím, že obnovuje posvěcující milost v našich duších.
Katechismus katolické církve označuje svátost vyznání jako svátost pokání. Pokánie press vyjadřuje správný postoj, s nímž bychom se měli přiblížit ke svátosti, se smutkem za naše hříchy, desire touhou je odčinit a pevným odhodláním je znovu nespáchat.
Vyznání se méně často nazývá svátostí obrácení a svátostí odpuštění.
Účel přiznání
Účelem vyznání je smířit člověka s Bohem. Když hřešíme, zbavujeme se Boží milosti. A tím ještě více usnadníme hřích. Jediným způsobem, jak z tohoto sestupného cyklu uznat naše hříchy, učinit z nich pokání a prosit o Boží odpuštění. Potom ve svátosti zpovědi může být milost obnovena našim duším a můžeme znovu odolávat hříchu.
Proč je přiznání nutné?
Nekatolíci a dokonce i mnozí katolíci se často ptají, zda mohou své hříchy přiznat přímo Bohu a zda jim Bůh může odpustit, aniž by prošel knězem. Na nejzákladnější úrovni je samozřejmě odpověď ano, a katolíci by měli provádět časté poklony, což jsou modlitby, v nichž říkáme Bohu, že je nám líto za naše hříchy a žádáme o jeho odpuštění.
Otázkou však chybí smysl svátosti zpovědi. Svátost ze své podstaty dává milosti, které nám pomáhají žít křesťanský život, a proto církev vyžaduje, abychom ji přijímali alespoň jednou ročně. (Viz „Zásady církve“ pro více podrobností.) Navíc byl zaveden Kristem jako správná forma pro odpuštění našich hříchů. Proto bychom neměli být jen ochotni přijmout svátost, ale měli bychom ji přijmout jako dar milujícího Boha.
Co je potřeba?
Aby se kajícník mohl řádně zmocnit svátosti, jsou zapotřebí tři věci:
- Jinak řečeno musí být lítost za své hříchy.
- Musí tyto hříchy plně vyznat, v naturáliích a v počtu.
- Musí být ochotný dělat pokání a měnit své hříchy.
I když se jedná o minimální požadavky, zde jsou kroky k lepšímu přiznání.
Jak často byste se měli přiznat?
Zatímco od katolíků se vyžaduje, aby chodili ke zpovědi pouze tehdy, když jsou si vědomi, že spáchali smrtelný hřích, ale církev vyzývá věřící, aby často využívali svátosti. Dobrým pravidlem je jít jednou za měsíc. (Církev důrazně doporučuje, abychom v rámci přípravy na splnění naší Velikonocní povinnosti přijímat přijímání přijímali přiznání, i když jsme si vědomi pouze hříchu venial.)
Církev zejména vybízí věřící, aby často přijímali svátost zpovědi během postní doby, aby jim pomohli při jejich duchovní přípravě na Velikonoce.
